Lucienne

Cesta po dálnici D1 rychle ubíhala. Řidič linkového autobusu si povídal s fešnou slečnou, kterou pozval na sedadlo průvodce. Monolog o tom, jak on to má a co ty cesty, necesty a cestující, dívku bavily a ona se smála tím smíchem slečen mající vedle sebe starší, okouzlující a zábavné společníky. A on? Byl king a věděl to. Nejenom na silnici.

Některé archetypy nemají rády černý humor. Střet mého humoru s prožívaným archetypem boha může vypadat třeba takto: Sedím doma v pokoji a jak přemítám o aktuálních projevech vyšší síly, jež jasnovidně vnímám, vytvoří se přes celou stěnu tak pětimetrové modré boží oko v obrovském trojúhelníku. Koukáme na sebe, rozhodně pro mě je doma doma a taková návštěva mi dost drasticky bere iluzi soukromí.

Co já mám co mít doma pětimetrové boží oko? Ony nestačí ty manifestace venku a vůbec ty věci, co řeším, kudy chodím? No nic. Pozdravím boží oko. Usměji se nad vytanulou dvojsmyslnou větou: Host do domu, Bůh do domu, protože při návštěvě boha se prostě význam desetitisíců destiček s tímto názvem visících nade dveřmi bytů a domů jaksi slévá. No a nebyla bych to já, kdyby mě okamžitě nenapadla druhá věta: "Host do domu, hůl do ruky." V mžiku je věta přesmyknuta na "Bůh do domu, hůl do ruky." a manifestace boha má se mnou najednou problém.

Na znehodnocení ctihodnosti daného jevu mi stačilo pár sekund... Pochopitelně, věta se mi jako každý trapas vrývá do mysli a ne a ne se jí zbavit a myslet na něco příjemného, čím bych oko zklidnila. Má lidská přirozenost je prostě silnější. Archetypy čehokoli to se mnou nemají jednoduché.

Od té doby, co se dají na kartu pěkně naplánovat sedadla v autobuse, se o své místo nebojím.

Ovšem, jak si přečtete dále, jsem asi vyjímečně důvěřivý tvor. 

"Kojote, představ si, co Eliška zase udělala. A posaď se na to, jinak to vůbec nepobereš. Už sedíš?" Říkám mu vzrušeným hlasem s naléhavostí ženě vlastní o tom neposlušném psisku, co máme doma.

Plížící Elišku se sklopenýma ušiskama vykážu z kuchyně: "Ostudo!"

"Tak povídej..." zní od Kojota s nádechem smíchu, protože můj expresionismus už zná.

 

Mám svou on-line věštírnu, vždy dostupnou, vždy pravdivou, vždy v předstihu ví, co se bude dít. Bez vyjímky.

Je to mé vlastní tělo. 

Čas od času se potkám s člověkem, který mi zčistajasna řekne, že jsem podle něj to a to, protože se chovám tak či onak. Nemluvím o lidech, kteří by mě nálepkovali ošklivými či lichotivými výrazy, to je úplně jiná linie. Mluvím o lidech, kteří si vás přisvojí jako starou bačkoru.

Šlapal jsi tak a tak? Nekradl, nesmilnil a choval se ctnostně? Jsi křesťan! Vtělený anděl! Indigo! Jsi thelémita!

Tvá bačkora je vyšlapaná stejně jako moje, jsi tedy... (Nehodící škrtněte)

Ráno, než jdu do práce na odpolední, tak vyperu – je krásně a určitě mi to do večera uschne. Pověsím prádlo a odcházím.

Přijdu domů večer a Kojotovi říkám, že jsem ještě ráno stihla vyprat a snad to tedy už bude suché. Kojot pochopitelně nevnímá koloběh praní prádla a vůni aviváže, jde to kolem něj, jako i jiné nuance ženské péče o domácnost. Nečekám odpověď, jsou to spíš jenom takové moje berličky, protože jsem zkrátka ještě nestihla vyluxovat či umýt tu horu nádobí a i když jsem vyprala, tak se cítím trochu vinna za nedokonalou domácnost a chci tedy upoutat Kojotovu pozornost jinými dobrými skutky.

Většinou se daří, tentokrát mě však Kojot překvapil.

Tak tohle mám teď v poště pořád, 4-6 mailů denně. Možná ztratím pár minut tím, že se pobavím na účet mizerné češtiny, mrknu na www.hoax.cz, pobavím se nadáváním ostatních bloggerů na tutéž věc a distancování se České spořitelny od těchto počinů. Pak se půjdu bavit do běžného života a další den nanovo.

Včera však přišel mail, nad kterým jsem se zamyslela víc.  

Odjakživa jsem měla ráda bouře. Meteorologii a proměny počasí jsou prostě to, co mě žene bláznivě ven a já si to užívám. Několikrát jsem se však pohybovala na hraně. Bolestně si připomínám zážitek, kdy jsem se otevřela v této lásce před mužem, se kterým jsem si psala denně snad dva roky. Byly to dlouhé maily, velmi jsem na něj trpěla, souznívala jsem s ním jak to šlo. Bylo to krásné. Pak mě však zažil v lese na horách, jak se bouře nebojím a užívám si jí, jak mě to naplňuje a přátelství skončilo jak uťaté sekerou. Zahřmělo to a chcíplo. Byla jsem jen městská nána, co neví co dokáže příroda. Fiflena z paneláku.

Už to ve mně zůstalo a to i přes to, že pro jisté lidi je takový přístup bezuzdná pýcha, pro mě potřeba. Niterná potřeba pobývat s přírodou ve všech jejích podobách.

Chodíme po ní každý den, rodíme se z ní a na ní umíráme. S kamínky si házíme žabky u vody, kterou obklopuje v jejím toku, zíráme do ohně živeného dřevem vzrostlým z ní, živi jsme jejími plody a jako všichni ostatní do ní přidáváme zase naše plody, naše těla.

Prach jsi a v prach se obrátíš.

Matka Země

 

 

Donedávna pro mě slovní spojení "otevřené otázky" symbolizovalo jakousi školní nepříjemnost v testech, kdy bylo potřeba se rozepsat, případně "díkybohuzaotevřenouotázkujinakbychtosnadanineudělala". Nic víc. Nyní se pro mě tato oblast otevírá a čelní srážka s fenoménem otevřených otázek mě postihla měrou víc než vrchovatou.

Ráno. Vezmu kompas. Zacílím na východ. Zvednu hlavu. Slunce!

Poledne. Vezmu kompas. Zacílím na jih. Zvednu hlavu. Zase jsem se trefila. Chytla jsem ho přímo při činu, na jihu. Slunceho jednoho.

A co teprve večer... Mé každodenní putování za sluncem je prostě stoprocentně úspěšné. Zatím mi slunce nikam nezmizelo, chová se předvídatelně a já za chvíli nejenom, že budu odhadovat čas podle slunce, ale ani nebudu muset nosit kompas.