Lucienne

Velice modrý pták od Maeterlincka v podání divadla Husa na provázku byl představením pro mě vzácným. Jednoduše jsem víc, než vnímání děje s pochopením vnímala svou nechápavost. Taky s pochopením, proto vzácnost.

Začalo to nenápadně...

V lázeňských dokladech bylo uvedeno:

Na základě interního předpisu vybíráme od každého pacienta s komplexní lázeňskou léčbou doplatek 80,-Kč za den za nadstandardní vybavení dvoulůžkového pokoje (TV+SAT, telefon s přímou provolbou, lednice). Ubytování jiné kategorie k dispozici není. Po příjezdu ještě musíte uhradit lázeňskou taxu 15,-Kč za den.

Televizi nemám už pět let. A teď proč ji nemám...

Díky tomu, že máme doma chovatelskou stanici potkanů, se u nás rodí a umírá častěji než v běžných potkanuprostých domácnostech, prožívají se chvíle hezké i ty těžší, radujeme se i smutníme, potkani jako hlodavci nemají dlouhověkost zrovna v genech. Text, který následuje, sleduje boj na život a na smrt jedné potkyšky, se kterou jsme si začaly být v posledních měsících velmi blízké.

Tuhle jsme kráčeli parkem a já se dozvěděla, že když dám někomu přečíst článek, že spal v hlíně, prala jsem mu na valše, zametala smetákem na dehet, mám tohle sdělení dotyčnému zároveň uvést na pravou míru a říct, že ho mám vycvičenýho a už nespí v hlíně a tak.

Je horký letní den. Jana a Lenka svádí Dana, velkého motorkáře s jediným Simsonem ve vesnici. Dokázaly ho pozvat do stanu na čaj a Dan teď sedí tak na krajíčku poodhrnutých stanových plachet a nechává se svádět. Daří se mu vypadat tvrďácky a velmi, velmi vzdáleně, i když, kdo by to do sedmnáctiletého kluka řekl, že vůbec dokáže vypadat vzdáleně dvěma patnáctiletým děvčatům. No, dává mu to zabrat, jen co je pravda.

Včera jsem si zjišťovala nějaké detaily ohledně chování osminohých potvor. Narazila jsem na zajímavou diskusi, kde se řeší tvar používané pinzety, což mi přišlo k smíchu tak, až mi z toho tekly slzy.

O něco takového vás nemohu připravit:

Žiji ve čtvrti, která je známá tím, že cokoli je slušné, použitelné a v domácnosti nepotřebné, to se postaví na plot nebo na popelnici a dává se do oběhu. Žiji ve velmi slušné čtvrti, ať to vezmu na jakýkoli způsob uvažování o smyslu slovního spojení. Dalo by se také říci, že je to malé, neustále znovu a znovu blýskané, charitativní okénko v srdci každého, kdo cosi na plot postaví. Takový malý splněný slib vyrovnání, malá čárka na účtu konečného zúčtování s civilizací a lidmi, kteří nejsou tak bohatí, aby se mohli honosit tím, že dělají to samé.

Koloběh věcí...  

Nápis mírně bulvární, ne zcela se shodující s mým světonázorem, ale proč nakonec ne, celá naše planeta je spojnicí kamkoli jinam včetně nás samých, tak proč si nevyrazit z kopýtka pěkným nadpisem. A to ještě nevíte, jakou pěknou konspiraci jsem si vymyslela v článku...

Chaos posvatebních dní je charakterizován vysokým emočním nasazením, které ze mně dělá člověka, který si pomalu neumí zapnout tkaničky na suchý zip.