Lucienne

Následující rozhovor Vám jasně ukáže, kterým směrem se ubírá naše kuchyňská konverzace.

Lze.

Ani jsem netušila jak lehce a rychle lze ulítnout myšlenkách. Žasnu. Žasnu nejenom nad myšlenkami a dalšími produkty jistého muže, ale také nad svými žasnoucími reakcemi pozorujíc je jakoby odjinud, z prostoru vedle Lucienne.

Ten, kdo aktuálně okupuje mé myšlení je...

Vladimír Kokolia

Konečně!

Mohu o sobě hrdě prohlásit, že jsem přežila uštknutí hadem!

Když jsem bydlela v Praze, ráda jsem chodila do metropolitní kapituly Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražský hrad. Katedrála sv. Víta byla mou alfou a omegou, bylo to místo, kde jsem se cítila bezpečně a kam jsem se uchylovala ve chvílích pro mě obtížných. Nechodila jsem tam často, na to jsem moc pracovala a málo se mi chtělo vstávat o volných dnech a jet přes půl Prahy na Hradčany, abych mohla rozjímat ve stylu sobě vlastním na mši, kde křesťané rozjímali ve stylu jejich.

Chybí mi to...  

Kojot si se šibalským leskem v oku vymyslel řetězovku na základě jeho probírání se archivem fotek a jak tak vzpomínám, asi se budu vymykat průměru, ale je to tak.

Moje nejstarší vzpomínka je totiž na dobu, kdy mi nebyl ještě rok...

když máte v oknech truhlíky.

Totiž, naše okno je takové samootevírací, truhlíky mu zabraňují v otvírání dle vlastního uvážení. O to víc to bylo zajímavé, když jsem v nastalých nočních hodinách předevčírem, asi v půl druhé, zahlédla cosi tak nějak zvláštně letícího oblohou. Žádný klasický ufátko, to ne. Ale cosi křižovalo oblohu lehce zmateně, svítilo těžce přiopile a já na to nechtěla být sama...

Tak tuhle písničku asi znáte.

Dneska jsem řešila něco podobného...

Tenhle příspěvek jsem načrtla na Kojotově blogu jako komentář k článku Polygamie a monogamie aneb O evoluci vztahů. Můj pohled se opírá o ekologickou teorii životního přístupu k množení nazvanou K-strategie a r-strategie. S Kojotem v podstatě dospíváme ke stejným závěrům a to, že naše současná společnost bude asimilována jinými národy. Podle Kojota národy žijícími v monogamním vztahu, podle mě národy majícími více dětí a/nebo národy, kterým chybí ženy, tedy asijskými národy.

Každopádně nás ale asi nic jiného než asimilace jako národ nečeká. Otázkou je, kdy to bude. Pak můžeme ještě polemizovat nad duchovními aspekty celé záležitosti a machrovat staletími :) Ale to je tak všechno, co můžeme dělat :)))

ke kácení v parku Lužánky.

Je to slušný mail, dává to jistou naději, že bude líp. Mám ráda takové maily, které jsou lidské a tento lidskostí oplývá. Rozhodně budu dál pátrat po podrobnostech.

Chcete si přečíst o Anonymních Alkoholicích na Aljašce?

I s mapkou!

PS. AAA může znamenat i něco jiného, než ten příšerný autobazar...

Přišla do kuchyně a talíře zařinčely v policích. Samy od sebe. Žárovka v lustru zase praskla a to už jí měnila minulý týden. Bylo tu takové divné dusno. Tady snad straší nebo co? „Klid tady bude!" Vykřikla odvážně. Talíře jemně zadrnčely a utichly. Hodiny tiše tikaly, bude šest hodin, čas večeře. Otevřela okno, aby se alespoň vzduch pročistil. Co budu dělat? A tak si klekla uprostřed místnosti a poprosila bytosti, aby odešly v pokoji a pomodlila se za ně. Okno se s prudkým zaduněním zavřelo.

Záclona se pomalu uklidňovala jak přestal být průvan...

Dobrý den,

s nevolí sleduji kácení zdravých silných stromů v parku Lužánky v Brně. Po pokácení stromů třeba uprostřed louky vznikne holý prostor, mýtina, paseka. Dva mrňavé stromky na okraji paseky nemají šanci ani v budoucnu takovou louku ochránit a zvelebit. Tím, že se záměrně vytváří volný prostor tam, kde dříve byly stromy, mi vnuká domněnku, že tento prostor bude v budoucnu komerčně využit. Poslední kapkou bylo pokácení stromu u jednoho konce Ponávky, u jezírka. Nerozumím tomu, leda by za tím byl finanční záměr pro toho, kdo by z takového prostoru měl v budoucnu prospěch. Kupříkladu kurty prý mají být rozšířeny na úkor parku. Že by za tím byla korupce???

Pošlete mi prosím vysvětlení tohoto chování zároveň s odpovědnými osobami, na které se mohu obrátit. Park je veřejná zeleň a Lužánky si zaslouží být zachovány. Jsou tu především pro občany!

S pozdravem

Lucienne

 

Tento mail jsem odeslala veřejným činitelům města Brna a firmě, která provádí kácení stromů v Lužánkách – Veřejnou zeleň města Brna. Nelíbí se mi to, co se děje a odmítám zůstat slepá a hluchá a nečinně přihlížet devastaci.

Víte-li o tom někdo něco víc, poraďte co dělat PROTI KÁCENÍ!

 

 

Bylo nebylo, v jedné nemocnici seděla na onkologickém oddělení u lůžka žena v krásných plných padesáti letech. Její o něco starší manžel umíral na rakovinu. Sedávala tam už pěkných pár měsíců, před ním se smála, když odešla domů, tak plakala bezmocí. Po večerech se modlila před usnutím za jeho uzdravení.

Všichni to známe – ono bolestné odcházení blízkých ze světa nám důvěrně známého. Jsme tiše ponořeni v žalu a snažíme se nějak vyrovnat s nastalou situací. Přemýšlíme o tom, kde asi teď náš blízký je a jak se mu daří. Do toho nás provází starosti o pohřeb, zaplacení hrobu, kameník, dědické řízení – všechny ne moc příjemné věci, které jsou potřeba vyřešit. Citová frustrace z odchodu blízké osoby je jedna z nejtěžších věcí, které se člověku mohou čas od času přihodit. A do tohoto citového rozpoložení se někdy přihodí pár věcí, které nás mohou vyvést z rovnováhy. Mluvím o náhodách nenáhodách, které se přihodí ve chvílích, kdy jsme na dně a teprve pomalu sbíráme síly na další život.

Klíče jsou podmínkou vstupu na uzavřená místa, na místa uzamčená. Místa, která jsou uzamčená, jsou uzamčená z nějakého důvodu. Buď je chráněno něco za nimi před tím, kdo chce vědět a nebo je chráněn ten, kdo se chce dostat do uzamčeného místa před tím, co je za zámkem. Buď jak buď, v pravém slova smyslu je zámek vstupní branou v zábraně k tomu za bránou, ať už se na to koukáme z jakéhokoli místa.

Tak toto je naprosto super ztvárnění situace mluvím jenom rukama a to ještě špatně, ale z Francie místo z Čech. Dokonalý dodatek k mému nedávno napsanému článku "Proč nemluvíme anglicky?"

Hezkou zábavu!

 

 

Návštěvníci, kteří jste dorazili díky chybě v databázi Bloguje.cz a kteří jste přeťukali www.lucienne.cz , vítám Vás na svém blogu. Snad je to tu pohodlné a když se porozhlédnete, bude se Vám tu líbit a třeba se budete vracet.

Takže zas někdy

nashledanou...

na mé nové doméně lucienne.cz, která zrcadlí můj blog lucienne.bloguje.cz . Svým stálým čtenářům a i těm náhodným dávám na vědomí, že ode dneška mě najdete i na výše uvedené doméně.

S pozdravem a přáním hezkého dne

Lucienne

Tak ten se nachází u Grandu, autobusového mininádraží v Brně, když jdete směrem k Malinovskému náměstí. Vevnitř v hospodě na levé straně fotky, s dřevěnými lavicemi na zahrádce, obsluhuje starý, šedivý a nerudný hospodský, který na mou prosbu o možnost dojít si na toaletu reagoval tak, že nejenom že mě skoro vyhodil, ale ještě si řekl o deset korun když budu chtít navštívit jejich zařízení. Desetikorunu jsem u sebe pochopitelně neměla, protože peníze měl u sebe Kojot čekající venku. Naprosto nestoudná situace. A nezachrání to ani dva slunečníky StaroBrno.

 

 

Navíc mě odeslal na nějaké veřejné záchodky, o kterých ani rodilý Brňan Kojot neví, kde jsou. Nemluvě o tom, že muž by měl ženě umožnit dojít si na toaletu kdykoli, protože tak by měla velet gentlemenská čest. Jemu velelo nevím co, ale gentlemenská čest to rozhodně nebyla.

Kníknutí jen pro silné povahy a pro mě pro to, abych mohla sdílet bolest, kterou já sdílím s jednou naší potkyškou.

Sdílená bolest, poloviční bolest...

Ať najdeš na svém druhém konci duhy to, co potřebuješ v tu chvíli nejvíc, co/kdo je Tvůj poklad už víš sám.

K tomu, aby jsi vždycky ten správný konec duhy našel Ti posíláme dva jednorožce, zdají se nám užitečnější než puget růží :)

Vše nejlepší k hranatinám Ti přejí

Lucienne a Kojot!

Před několika lety, když jsem zjišťovala určité informace z esoteriky, jsem narazila na Jaroslava ze stránky Ritual.cz .

Jaroslav z té doby publikoval 56 článků , povětšinou velmi kvalitních, které mě oslovily svou propracovaností, nápadem a zkušeností, což mnoha jiným zdrojům chybělo. Ono udělat i kvalitní kompilát není jednoduché, natožpak kvalitní vlastní tvorba k tématu. Kromě Jaroslava tam bylo mnoho dalších identit, které se s Jaroslavem střetávaly v komentářích, jak jinak.

Byl srpen 2005...

Kdy vzniká duha? Musíte vyčkat mezi krásným počasím a deštivým počasím na to, abyste dostali obě počasí na viditelné obloze zároveň.

Nikdy však nevidíte konec duhy. Duha končí kdesi za lesem, mezi domy, v polích a loukách, ale nikdy tam, kde stojíte. A Vy stojíte v dešti a hledíte mezi kapkami na tu nádheru. Když vidíte duhu přes celou oblohu nebo duhu dvojitou, je to ještě vzácnější dar.

Musí to však splňovat dvě podmínky, svítit slunce a zároveň pršet a ještě k tomu ten nádech tajemství, jestli je na konci duhy něco víc...