Lucienne

Svíčkovou?!?!?

Všechno je jednou poprvé. I svíčková. A rovnou s šibeničním termínem.

Nenechte si ujít, mě to rozhodně pobavilo.

Soutěž o nejlepší kurzor 

V debatě na Kojotově blogu jsem se dostala k jednomu svému "handicapu", který přišel zároveň s prožíváním temné noci smyslů a zesílením vnímání impulsů z vnitřního světa člověka.

Ztráta schopnosti vnímat a pamatovat si při čtení psaný text, především cizí psaný text.

Myslím, že ve spoustě literatury, kterou jsem dříve přečetla, se psalo, že člověk kráčející duchovními stezkami si nemá hnojit mozek čtením a má prožívat čas v modlitbách a vnitřní práci na sobě. Brala jsem tyhle informace dost s rezervou, vždyť bez čtení se už dnešní člověk nikam nedostane. Doba je taková a basta. Přemíra informací všude a ty dobré si z toho musíte vybrat sami. Bla bla bla bla bla... Asi tak. Kecat o tom, jak je důležité a prospěšné číst, to mi šlo vždycky.

A najednou přišla doba zkoušek a já nemohla přečíst ani odstavec. Nešlo to.

Padla kosa na kámen...

To Vám teda řeknu, vidět takovou reklamu několikanásobně v komentářích, to už jednoho zvedne ze židle. Pardon, chtěla jsem říct, že jeden spadne ze židle smíchy. Stačilo se jenom ozvat s tím, že komentáře byly smazány a že si nepřeji žádný další spam – vysvětlení přišlo mailem už další den.

"jestli jsem něco někde dával tak to se v žadnem případě nejednalo o žádne spami a už vubec něco-co bi někomu mohlo poškodit počítač.

šlo o vebove adresi s duchovní a magickou tematykou moje a taky přatelske vebove adresy."

Co dodat... Asi nic.

Pro dnešní společnost je typický překotný přerod spirituality, hledání a nacházení. Je možné najít při duchovním hledání všehochuť zdrojů, které mohou a nemusí obsahovat věčné pravdy odjakživa skrývané pod různými převleky.

Ať se však podíváme na cestu starověkých civilizací, jako jsou třeba Mayové a jejich proslulý Tzolkin, Haab a „dlouhou řadu" dávající dohromady jeden časový cyklus, ke kterému dopočítáváme předpovídaný konec světa v roce 2012, egyptská mystéria či asijskou nebo indickou kulturu, věříme, že nás zavedou k úsvitu, tam, kam směřuje naše cesta. Za světlem...

Besipka je od doby, kdy jí nechávám volný prostor stolu k vlastní realizaci, odrzlá tak, že by i otrlá myš měla co dělat, aby zmákla dělat takové věci, co drobná Besipka zmákne levou zadní.

To, že se se mnou rve o použité papírové kapesníky a je to boj v bojovém slova smyslu, kdy potkyška Besipka napíná všechny síly svého maličkatého tělíčka a přetahujeme se, to je ještě dobré. Ona se se mnou rve ale i o blbenky s hesly, poznámkami o úkolech a zatím jediné, co jí úspěšně odolává, jsou papíry formátu A4, které ne a ne prorvat deseticentimetrovými otevřenými dvířky.

Mám doma místo spisovatele "spisovatele slavného" . Jeho rekord v návštěvnosti činí od úderu půlnoci do dnešního podvečera přes 1300 originálních IP adres a 3000 prokliků. Kojot díky tomu nelení a uvažuje o tom, jak bude dál vést svůj blog, aby nepodlehl nemorálnímu apelu psaní jen "vysoce chytlavých článků" a zanechal mu také tu odbornou kvalitu hermetickou a poetickou, kterou mu vtiskává už nějaký pátek.

Co s tím?

Stačila věta:

První záchrana je dát si do stylu tohle:
#left {#width: 100px; #overflow: hidden;}

A Lucienne přestala šílet z toho, že má pořád v Exploreru rozhozenou šablonu ač s ní dělá téměř všechno snad kromě vykartáčování pod tekoucí vodou. Opera nejede pořádně, je mi líto, uživatelé Opery – jsem ráda, že jsem to doladila aspoň takhle.

Víte, jak dlouho jsem používala Firefox a o ničem z toho všeho nevěděla, protože jsem IE nepoužívala? Strašně dlouho. A Operu mám nainstalovanou ode dneška jen proto, abych zjistila, že tam mám stejně rozhozený bloky. Aspoň, že to jede ve dvou nejrozšířenějších prohlížečích IE a FF.

Takže – ještě jednou díky, Yuhů!

"Kde se Ti tam vzal???" říkám Kojotovi po krásných chvílích společně strávených, když ho hladím po vlasech.

"Cože tam mám?" diví se Kojot.

"Flitr! Blejskavý cosi, co si ženský na sebe dávají, aby byly krásný. Ženský. V laku na nehty, ve vlasech, mazají si to na sebe, aby se blejskaly a zaujaly a Ty to máš na krku. Kde se Ti to tam vzalo?" zatím lehce sarkasticky mluvím, zatímco neúnavně provokativně a lehce zhnuseně hledím na flitr na mém ukazováku.

Opět se mi podařilo zapomenout na kafe a mezitím jsem nepovzbuzena přírodním povzbuzovadlem usnula.

Zbylo kafe.

Studený...

Jak se blíží den D a protože do pražské jámy lvové jdu sama samička a Kojot zůstává tady, mám strach. 0bčas to na mě padne a pak se slzy koulí, rozklepou se mi ruce a pracuju s tím. Jde to. Těžko ale přece. Překonat záchvat panické hrůzy jde vždycky těžké.

Až včera Kojot vymyslel trik, jak obalamutit moji mysl na krátkou dobu a vecpal do mě do té doby mě neznámý Neurol. A pak začla jízda.

Vzhledem k tomu, že nemáme televizi a já trávím čas jinak než u vizuálních médií, které mi informace pečlivě utřídí a řeknou mi, co si mám myslet, to byl letos asi třetí film, který jsem shlédla. Uznávám, že na to, že je červenec, se to někomu může zdát moc, ale co nadělám. Zhýčkaná neslýchaným luxusem praní v pračce místo v ruce a občasným koupením pečiva místo každodenního pečení si prostě občas udělám čas na něco marnivého.

A Ladyhawke byla jedna z nejvíce marnivých věcí za poslední týdny, zapomenu-li na problém s ofinou...

Zvláštní, že? Jsou anonymové, kteří posílají ošklivá slova. Jsou anonymové, kteří posílají zvláštní fotky.

 Cožpak o to, je to kompozičně vyvážené, má to takový zvláštní náboj, že...

Tohle bude smutný čtení, takže – kdo máte dobrou náladu a nechcete si ji zkazit – zkuste jít o článek níž...

Ω

Motto:

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů,

těch asi už se nezbavíš do posledních dnů.

A hvězdy žhavejch uhlíků ti nikdy nedaj spát.

Tvá dráha míří k tunelu a tunel ten má hlad.

Už tolikrát ses mašinfíry zkusil na to ptát:

Kdo nechal roky nejlepší do vozu nakládat?

Proč vlaky, co si každou noc pod oknem laděj hlas,

polyká díra kamenná, tunel jménem čas.

(Hoboes)

Byl pro mě prvním mužem mého dívčího srdce. Byl prostě jemný, galantní k dívkám a kamarádský k chlapcům, vysoký, urostlý, modrooký blondýn. Byl prostě obdivuhodný, nejlepší a nejkrásnější a byla jsem do něj zamilovaná.

Jmenoval se třeba... Adam.

V noci jsem přemýšlela o tom, jak mu udělám hezčí další den. Bráchovi zmizelo pár autíček a pinpongáčů z krabice hraček, aby měl "On" něco ode mě. Klíčová scéna, kdy jsme spolu mluvili o poledním klidu – ač jsme neměli – byla pro mé, láskou rozpálené srdce, tak silná, že si ji pamatuji dosud. Byli jsme oba za nedovolené vykecávání svorně potrestáni stáním u zdi, zatímco ostatní měli volno a já jsem snad poprvé pro lásku trpěla. A trpěla jsem ráda.

Bylo mi pět...

Pejsce Elišce bylo ten den špatně. Něco asi sežrala nebo olízla a tak to šlo horem dolem. Jako zkušená léčitelka mátou peprnou – která je ale úplně na všechno a výborně chutná – jsem jí udělala slabě oslazený odvar s tím, že ho vypije jak vodu a dala jí ho místo vody. Jak bláhové...

Eliška totiž byla zanedlouho Kojotem přichycena na záchodě, kterako pije ze záchodové mísy a s nevinným pohledem "no a co jako, tak mám žízeň" její záškodnická akce proběhla až do dna.

Aby toho nebylo málo, debatili jsme nad rozvodem páně Paroubka, kterak šel na to správně bekovsky a plnou parou k tomu. Já si stýskala, že pak mám věřit nějakým pověrám o manželské věrnosti a chlapské k tomu a jak jsem tak kníkala, tak se Kojot usmál, že Paroubek opravdu není jeho vzor vůbec v ničem, natož v tomhle a že se nemusím bát.

Což o to, je hezké to slyšet, ale kde potom vzala svůj vzor pití ze záchodu Eliška?

Pak má v téhle domácnosti děvče něčemu věřit...