Lucienne

ale byl bohatý na události příjemné, milé a neřkuli přímo detektývní.

Od tý doby, co jsem napsala své první pátrací příběhy Rytíř , Tajemství zmizelého Jaru a třeba Koncept kufanditní pumprdentnosti, se nestalo tak moc, kde bych mohla zapůsobit svým Colombovským talentem.

Až dnes se mi poštěstilo. Můžete si přečíst tudíž příběh napínavý a (pro Miruna) zase s dobrým koncem. Kdo nemáte rádi slaďáky, jukněte třeba sem a zvedněte si náladu .

Pro ostatní...

V zatáčce na chodníku blízko našeho domu ležel mobil... Docela sám a docela tichounce. Byl klidný skoro letní večer a Lucienne se s Kojotem vraceli z města, aby připili na jeho "přijat ke studiu v roce 2007/2008 na UPOL FF".

Mobil vypadal draze, opečovávaně, přes všechna očekávání ztrácených věcí byl i v drahém obalu a nastalo dilema: sebrat ho ze země či nesebrat? Vrátit ho či si ho ponechat? Co dělat? Bylo k desáté večerní...

Takže, vy všichni, co jste mi psali maily, vzkazy a komentáře o tom, že chcete vědět s kým mluvíte a především Ty, Mirune z Aktovky X  – tady jsem. Postavila jsem se k výzvě čelem, vlevo v liště i bokem, chybí mi akorát číslo ;)

Mazlím se s Hermínkou a Tkaničkou, užovkami domácími (Lamprophis fuliginosus), dvěma z našich osmi hadů.

Pro ty, co mě čtou jen krátce a nezaregistrovali během toho roku a půl některé mé životní zvraty předkládám v krátkosti svůj příběh...

Na základě Kojotova článku Totalita, strach, vina a odpuštění , se – ač nerada – pouštím do tématu, které bych bez tohoto impulsu asi nikdy nenapsala.

Jsou věci, o kterých se nemluví...

V Olomouci mě zachytili nějací Francouzi za ruku a zeptali se:"Do you speak English?"

"Yes, of course," řekla jsem a dala se s nimi do řeči.

Chvíli jsme si povídali a po chvilce z nich vypadla takováto informace:"I swear that nobody here speaks English. Everybody anwered that doesn´t speak English." (Přísahám, že tu nikdo anglicky nemluví. Každý odpověděl, že nemluví anglicky.)

"What??? Nobody??? It doesn´t make sense..." divím se já. (Co??? Nikdo??? To nedává smysl.)

A šla jsem a otestovala naživo, za přítomnosti francouzských hostů, několik náhodných kolemjdoucích. Výsledek byl ohromující.

Kojota u čtrnáctidenního rituálu hledání posledního usazeného prachu a neumytin na mističkách od jeho babičky bylo pro naprosto čistou a nevinnou Lucienne, profesionální myčku mističek, velmi tvrdé – jako vždycky.

K:"Ale to je přece naprosto jasné, že za to vůbec nemůžeš. To samo. To je přece naprosto normální, že na krabičkách od másla se potí máslo, za to vůbec nemůžeš. Prach, ten se usadí za čtrnáct dní, to jo, ale máslo, to se prostě nějakým způsobem vždycky vypotí na těch nejhorších místech, věř mi, já to znám."

L:"Kojote, fakt jsem to MYLA! Nechápu, kde se tam to zatracený máslo vzalo."

K:"Ale prosím Tě, Ty naděláš. To je přece naprosto normální, že se nádobí prostě zašpiní zčistajasna, zvlášť když je umyté a připravené na odnos v tašce. Kupříkladu mně se to stává u pokliček, které se prostě potí z ničeho nic mastnotou, jak víš už z výletu. To tak nádobí dělává."

Zabít málo...

v krátkosti, jak mne to napadlo při čtení Kojotovy recenze "Základní kniha o šibalovi" na knihu:

Paul Radin (K. Kerényi, C. G. Jung): Trickster – Mýtus o Šibalovi, Dobra, 2005, 198 Kč.

Obsah:

Princip šibala, trickstera, jako přechod mezi dualitou chaosu a řádu.

Ale dneska na něj fakt nemám hlavu...

 

Je to pět let, kdy jsem se hlásila do Olomouce na bakalářské kombinované studium Andragogika v profilaci na personální management. Seděla jsem tam v lavici u ještě trochu jiných přijímacích zkoušek, potila krev u písemných testů a s napětím čekala na papír s výsledky písemných a potom další den na ústní zkoušku a finální výsledek.

Dnes tam seděl Kojot a potil krev a já ho šla doprovodit jako host, který už má svoje na téhle škole v tomhle oboru už dostudováno. Vzpomínky se mi vrátily.

Zítra jsou ústní...

Pochopitelně v zájmu odvetných článků od nás, žen krušených přeracionalizovaným světem mužů – viz. reportáž Kojota, který píše (nedá mi to, abych tu sprosťárnu neocitovala):

"...Lucienne doufám (!) napíše verzi svou, kterou si ve vlastním zájmu nenechejte ujít, neboť jen tak získá vaše mysl prostorový obraz našeho výletu. Mějte přitom však stále na paměti, že já, coby muž, podávám informace korektnější a objektivnější, neboť žena se, na rozdíl od muže, nikdy nedokáže zcela oprostit od vlastní, často přehnané, emocionality... "

Takže, abych tomu dodala tu prostorovost jak od IMAXu a především tu typicky ženskou přehnanou emocionalitu, pěkně Vám tu řeknu i to, co Vám Kojot radši neřekl.

Tak tedy – pěkně prostorově do toho...

Nedělní Kojotova přede mnou tajená a zároveň mnou lehce tušená přehnaná emocionální reakce z toho, že zas časově neukotvená Lucienne znemožní včasný odjezd vlakem z hlaváku a jeho bratr (ještě větší perfekcionista než Kojot) bude čekat v Blansku zbytečně o půl hodiny déle, začala v 10.20 hod. nabývat konkrétnějších rysů.

Přítomní pánové si zajisté dokáží představit poslední přípravy opuštění bytu s tak početným, již mnohokrát popsaným zvířectvem, na víc než dva dny s ženou, co má vždycky dost času. Vždycky ho měla, čas si nějak omotala kolem sebe a vždycky všechno stihla. Sice někdy něco prošvihla, ale pokud to tak bylo, tak to tak být mělo a proč by se tím přiváděla k šílenství...

V 10:59.52 hod. nastupuje ledově klidná Lucienne a infarktový Kojot s funící pejskou a potkyškou nevěřící tomu, co se to s ní děje, do vlaku směr Moravský kras a vlak se během několika sekund rozjíždí.

"No vidíš, já říkala, že to stihneme..."

Konečně!

Dnes přijedou...

Možná bude i článek, Lucienne si s sebou brala sešítek na nápady. A Kojot prý nezapomene papír a tužku. Chce se učit, ale já si myslím, že si tam prostě odpočine.

Tak zatím ahoj

Váš lucienní blog bez lucienne

bez tý Lucienne. Nikdo mi nepígluje písmenka, nikdo mi nekontroluje komentáře a návštěvnost, nikdo do mě nedává nové příběhy...

Čaj byl fajn. Trochu jsme se skamarádili. V podstatě, na to že je to chlapskej blog, je to i docela fajn blog. Kdyby furt nemrskal srdíčkem, tak by se mi i docela líbil. Docela. Docelička.

Všiml jsem si té textury u názvu blogu. Má to vymakaný, prý čerstvě. Je hrozně ješitnej. Ale hrozně.

Ale stejně se mi líbí. Včera mi slíbil, že když dneska přijdu na jiný čaj, specielně pro mne namíchaný, ukáže mi slunce. Má ho prý online přímo od NASA. Těším se.

Určitě mi lítá lucienne s kojotem po zříceninách. Určitě. A kojot si nevzal ty dobrý boty, i když lucienne měla starost. Na to si pamatuju. Prý se mu v těch plátěnkách dobře chodí. Pch. Do zřícenin má mít kotníčkový a ne to nechávat náhodě. To jsou ty chlapi. Vůbec nedbají na nebezpečí a jdou mu čelit obutí jak do práce.

Mám trochu starost, aby se vrátili v pořádku, oba jsou v přírodě jak urvaní ze řetězu.

Holt jakej pán, takovej blog.

Jestli tam měli bouřku... No to si ani nechci představovat, co tam lucienne musela vyvádět .

 

Pokec na úrovni. Od tý doby, co prej tam vpravo nahoře v obrázku má kojotí blog to zatočený srdíčko, tak je mnohem spokojenější. Trochu jsem se vytáhnul mýma vílama, ale nějak ho to nezaujalo. Říkal cosi, že víly nejsou dost falický, narozdíl od jeho šípu k Merkuru.

Prostě typickej chlapskej blog, co Vám mám povídat. Dokonce i flašku vína svedl na falickej symbol. To, že v něm je díra, kterou teče víno, to už moc nekomentoval.

Pejska zůstane na dvorku, protože by se mohla v lese splašit a doplatit na to. Dneska mají naplánován dlouhý výlet směr jeskyně v okolí. Doufám, že nebudou spát celé dopoledne, jako obvykle.

No nevím, nevím, jestli se tyhle jeskyně vyrovnají jeskyním v Transylvánii.

Jo, dostala jsem pozvání na oplátku od kojotího blogu. Prý na čaj...

Uvidíme..........

Doufám, že místo odpočinku našli dobře, pejska jim neutekla a nezapomněli vypnout vodu a plyn. Už dlouho tu nebyl žádný příspěvek o karmě, takže aby si to potom nevynahradili.

Asi si dám s kojotím blogem večer víno a pokecáme, když se oni budou válet v milostných hrách na kožešině u krbu kdesi v Moravském Krasu.

Přeci tu nebudu sáááám...

Jo a kdože si to tu povídá sám pro sebe?

Přece blogísek lucienne

Tak a podobně jsme vymýšleli různá použití zubní niti, která se ne a ne roztrhnout, ač jsme za ni brali z obou stran ze všech sil. Vydržela.

Naše myšlenky však nevydržely točit se jen kolem horolezců...

a až se vrátíme, budou nás bolet nohy

Zítra odjíždíme s Kojotem na výlet do Moravského Krasu, do míst, kde Kojot strávil dětství a která mi slibuje ukázat už věky :). Podíváme se na místa plná tajemné krásy a kouzel a možná, že zažijeme něco tak neuvěřitelného, že se o to ani jeden z nás s Vámi nepodělí . Díky tomu, že nebudeme na netu, si můžeme natvrdo vyzkoušet, zdali jsme závislí na světové síti a Vás, čtenářích, kteří klikáte a klikáte a klikáte...

a my čekáme, čekáme a čekáme...

...na komentáře

P.S. Vracíme se ve středu.

rozhodně nepatří do současné scifi a fantasy. Vnímám občasné bubliny rozstříknuvší se bolavé reality některých lidí, jejich příběh probíhá médii. Všechny mají společné to, že moc je zacílená na nešťastníky, kteří se v dané situaci nechají zneužít, protože se domnívají, že nemají jinou možnost – jsou-li dospělí-, nebo se zneužít musejí nechat, protože reálně pro ně jiná možnost není. Ne v jejich aktuální situaci. A to neplatí jenom pro lidi, ale pro všechny a všechno, co s námi sdílí tuhle planetu.

Začneme temnou nocí duše.

Ústřední myšlenky (pro Miruna a další konzervativní čtenáře ;) ):

1) Temná noc duše jako prostředek k hledání zdrojů další duchovní cesty, v hlavní roli zdravý rozum.

2) Nenechte sebou manipulovat.

3) Neviditelný svět si k Vám dovolí jen to, co Vy dovolíte jemu.

Sáhl do knihovny po těžkém, zaprášeném svazku s mužskýma hračkama. Usedl na židli, zapálil si kontemplativně cigaretu a položil knihu do klína. Na přebalu byly vyobrazené tři rakety směřující vzhůru, každá měla jiný tvar, ale bylo jednoznačně vidět, odkud muži brali inspiraci. Zasněně začal listovat knihou, rozvířil prach prosluněným prostorem – to jak otáčel stránky-, a s několikanásobným falickým symbolem koukajícím mu z klína ke mně obrátil oči a řekl:

"No nejsou krásné?"

Když jsem u Miruna četla dost dobrý a popisný článek o účincích konopí na jeho geniální mysl, k čemuž ho inspiroval Kojot s Lysohlávkami na vlastní mozek, vrátily se mi vlastní vzpomínky na dobu, kdy kolem mě kouřil každý. Tedy každý, kromě mě. Mirunův článek je o tolik bližší mým pocitům, protože až téměř kopíruje projevy lidí, se kterými jsem žila a tak to, co popisuje, velmi důvěrně znám.

Žila jsem totiž pár let v programátorské komunitě, která "jela v tom...".

Někdo má flashback z drog, kdy prožívá stav, který prožíval v intoxikaci drogou i když už je dávno nebere, já mám flashback při dotknutí se okolností života, který jsem tenkrát žila. A protože už jsem za tím, je mi už jenom psychicky špatně při přejití vzpomínky po čele..

Prostě drogy ne. Ani tenkrát, ani teď, ani potom, prostě už nikdy. Moje povídání totiž bude o tom, jaké to je z druhé strany, ze strany toho, kdo nebere...

Když jsem přemýšlela o jaký text se s Vámi podělit a přitom nestát oběma nohama na zemi a zároveň nebýt příliš odlišná, napadl mne právě tento.

Toto je sen, který odráží pouto mezi mnou a Kojotem. Zároveň se v něm odráží jedna z mých dalších stránek – láska k noci.

Sen se mi zdál v noci ze 6.prosince na 7.prosince 2006.

 

Byli jsme v nějakém bytě kdesi v centru Prahy, já a dva muži a ještě jedna žena. V tom bytě byl můj domov. Byla sychravá noc neurčité roční doby, tmavá, pršelo velkými kapkami deště, vnímala jsem jejich bušení a vnímala odlesk světel na ulici a neonových reklam, kterako se blýská asfaltový chodník a každé projíždějící auto udělá to „džžžžžž.... džžžžžž...." v crčících loužích vody, jak přejede prvním a posléze dalším kolem tou proudící stružkou u obrubníku a přitom jsem vnímala ještě to jemné „dž dž dž dž" zapnutých stěračů. Svým způsobem jsem tu noc měla ráda, byla mi blízká. Byla svým způsobem tak osamělá, až mi byla blízká. Souzněly jsme spolu.

V mém podání...

PS. Máte pravdu... Jsou to zase placičky, ale dvojctihodné... ;)

aby projevila lásku a muž naprosto netuší...