Lucienne

Celý večer a celou noc, i celé ráno překládám nesmírně zajímavé a obohacující texty o tom, jak se různí lidé uzdravili ze závislosti zvané "nutkavé zadlužování" a ještě i během dopoledne budu pokračovat, dokud to prostě nepřeložím a nebudu mít čistý stůl. Anonymní Dlužníci se ten podivuhodný spolek nazývá. Jestli Vám v mysli naskočí spojení slovíček "Anonymní Alkoholici", nemýlíte se, jejich cesta je podobná.

K čemu je potřeba slovník v mezinárodním obchodním styku mezi vidláky ze skoroafriky a vidlačkou lucy?

tentokrát je to opět o komunikaci mailem, ale směrem k zemím více či méně blížícím se břehům Afriky.

ale fakt z nich nemůžu. Někoho tak nechápavýho, jako chlapa, jsem už nepotkala hodně dlouho. Zní to možná jako parodie, ale někteří z vás vám dělají docela ostudu.

Moje zahlcená mailová schránka s rýpavými připomínkami zhrzených žen na aktuální Mirunův vzdělávací výlev na téma, proč ženy chtějí slyšet, že je muži milují, mi nedá a musím vnést do nadnesené problematiky trochu světla. Ne, že by "Svět Lucienne" byl jakýmsi vzdělávacím blogem, tak vznešené myšlenky v něm nehledejte, ale přeci jenom mi to nedá a budu reagovat na prosby stovek žen článkem dotčených.

lidi jsou dneska nějaký neklidný, prohlásil před chvílí můj známý, který se tu stavil v jisté záležitosti. Můžu Vám říct, že mě až zamrazilo. Ono od chlapa, který je od hlavy až k patě ozbrojen a v uniformě některé z našich policií, to zní dost drsně. Jakpak asi pozná, co si kdo zaslouží ze své pozice ozbrojené pravé ruky práva, která je školená k zabíjení a násilí?

Myslíte si, že otrokářství je pryč, že je to systém přežitý a otroci neexistují? Možná jsem se jenom špatně vyjádřila, možná je to obráceně. Myslíte si, že stále existují otrokáři, kteří si fakt, že jsou otrokáři uvědomují? Totiž možná otroci si svůj stav nejsou schopni uvědomit – narozdíl od otrokářů a dnešní rozhovor lucy je právě s jedním člověkem, který dospěl k tomu, že otrokářství není rozhodně přežitá záležitost. A Vy se dozvíte proč.

Úžasný zážitek, mohu všem doporučit.

jsem se probudila smíchy. Smála jsem se, až jsem plakala a to po pouhých nějakých pěti hodinách spánku. Tak veselý sen se mi nezdál už od doby, kdy jsem s Mirunem řešila ve snu kdesi na teplé a sluncem prosvícené půdě jeho sbírku starodávných mašinek, o které mi dlouze a zaujatě vyprávěl a která se vzápětí projevila v autorizovaném Mirunově komentáři býti sbírkou použitých endoprotéz...

nebo zpátky na Zem? Nebo snad zpátky k oblakům?

A stejně jsem si zaprovokovala... Doufám, že podle vzoru:"Ale o tomhle přeci Keller nemluvil, Vy používáte vlastní ideje" nedostanu vyhubováno za to, že jsem si dovolila přeci jenom použít pár metafor. Kupříkladu ústřední topení v přirovnání ke kultu ohně by se až tak moc nemuselo líbit, ale já jsem vždycky byla provokatér a buřič, kterého jen tak něco nezlomilo. Maximálně to přepíšu, a co jako... Vzdor mi kouká z očí. A za vzdorem se schovávají blesky, škoda, že ty maily nejsou po přečtení samovybuchovací a moje práce mě budou provázet celé dva roky. Ale já se nedám! Jo a nečekejte nějaký úderný konec, spíš to vyšumí... Ale myslím, že je to docela zajímavé.

Tak jsem si zakusila pocitu, kdy moje kreativita ve vytváření studentských textů nebyla oceněna. Co oceněna, byla pošlapána, rozdupána a bylo mi zamezeno býti tvůrčí. Právě mám tři hodiny na to, abych dala dohromady další text na krásné téma: Kult ohniště, kult zemřelých v prostředí dávných lidských pokolení. Pravda, krásné téma, ale ta muka! Muka, že nemůžu napsat, co chci a co bych chtěla vyjádřit, protože MUSÍM MUSÍM MUSÍM udělat JEN resumé z osmi stránek doporučeného textu. Frustrace nadchází...

Moc se nesmějte, taková orální historie, to je vážná věc... Víte, sice se říká, že učení mučení, ale já to prostě vidím jinak. Ono mít dobrého učitele, to je věc. To se to hltá každý slovíčko z jeho úst nebo jejích. Jsem sice spíš na učitele a takovou tu jejich chlapskou autoritu, ale znám i spoustu dobrých učitelek. Dlužno říci, že na té škole, kde jsem teď, jsou výborní všichni. A teď, co ta orální historie?

Z lustru mně visí od loňských vánoc tři andělé, takoví malí andílci, plastoví, průhlední, zlataví. Prostě se mi tam líbili, tak jsem je tam nechala. Asi po půl roce získaly gumičky, na kterých se andílci houpají, pružnost lněného provazu a andílci se stabilně pohybují přibližně o metr níž, v úrovni hrudníku. Od té doby, co jsem vyházela asi polovinu nábytku , mají i dostatek prostoru na to, aby mohli krásně viset a houpat se ve větru, být prosluňováni a vůbec všelijak je s nimi dobře zacházeno, aby mohli dohlížet na moje bydlítko.

Ta úplně nejužší rodina je moje potkyška. Když vynecháme bratry, matky i otce, kdo zůstane? Tento týden jsem si tak trochu sáhla na přiblížení se stavu absolutního sirotka jedináčka a protože už mi letos jedna potkyška odešla, bádala jsem nad aktuální sebeléčivou strategií. A víte co? Přišla jsem na ní.

ony ty váhy jsou snad vždycky vyrovnané – kolik dobra, tolik zla. Nakolik jsem se ještě před chvílí cítila šťastná a nejenom kvůli tomu, že jsem se pomyslně dotkla několika svých stabilních hvězd, z nichž jich několik okomentovalo má písmenka, natolik se teď cítím bezmocně a zoufale a pláču. Hrom aby do toho...

ve skutečnosti ale děláte něco jiného a zjistíte to až ve finále?

Byl jednou jeden Kojot, který se převlékal za člověka a měl mnoho obdivovatelek. Jednou z nich byla Lucy. Když si četla jeho kojotiny (to není překlep, kdyby Vás to náhodou napadlo), bavila se, zamýšlela se, někdy i plakala. Kojot píše hrozně emotivně, víte? A taky má potkyše, abyste věděli...

O sociologii institucí vážně i nevážně. Odborný, lehce nesrozumitelný text s pokusy o náznak humoru. Jeleni v říji, svátky a tisíce slonů...

Ještě nebylo ani Martina a už sněží. Léto bylo teplé a dlouhé. Podzim byl krásný a teplý. A zima, ta byla loni fakt příliš dlouhá a bohatá. Co k tomu tu přírodu vede? A co s tím má společného Tadfield?

Chtěla bych mu popřát vše nejlepší a mnoho úspěchů do dalších let.

Už jste někdy vyhořeli? Já teda ne, ale bylo namále.

přeci nemohou sedět na neohoblovaných hrubých dřevěných lavicích a klepat kosu při tom, když jim teče z nosu. Ta zima... Je potřeba jim to trochu zpříjemnit, no ne?