Lucienne

a i když leta nemá televizi, rádio si pouští občas a aby nevyšla ze cviku, tak občas jde do kina, pořídila si dývídýčko ke kompu a konečně může machrovat, že taky vidí víc než jeden film měsíčně.

Kočka a potkyška? Vedle sebe? Ano...

jsme rády, že jsi konečně dorazila (po tom, co jsi objela půl republiky, ty vostudo).

Většinu času ani nejsem doma nebo prostě řeším takové věci, které sahají až do mojí vlastní podstaty.

Šla do práce, jako ostatně po tolikáté. Protože se narodila o něco dříve, než ročníky kolem ní, tak se věčně snažila srovnat krok.

...jsem měla právě dnes ráno. Kdo z Vás nemá problémy s ranním vstáváním, bude pravděpodobně těžko chápat dnešní téměř euforickou radost.

To slovo neznám...

A pohledy taky?

já mít křídla sokolí, obletěl bych celý svět... místo křídel nohy mám, v srdci naději a cíl" * a já vím, kudy moje cesta vede dál...

Když jsem přišla domů a začala znovu zařizovat své restíky a v nich i svoje potkyšky, kytky a tak, došlo na nejhorší.

I Agutka se měla po injekci víc k světu a okolí naléhalo až nalehlo a já podlehla.

Tak jsem to nakonec psychicky nevydržela a došla na konečný verdikt ohledně Agutky k veterináři.

Dříve jsem hodně byla pro eutanasii. Než nechat někoho trápit, je lepší to ukončit a nenechat ho dožívat v bolestech.

Takže, jak jsem si pořád myslela, že si Agutka rozškrábala ouško a to teď hnisá, respektive teče krev s nějakou žlutou vodou, myslela jsem si to špatně.

Velká dobrodružná expedice do hlubokých pralesů a tajemných jeskyní divoké Transylvánie.

a tyčky tak krátké a polámané...

Kdekoli se teď pohybuji na veřejnosti, vídávám velké plakáty na téma Afrika – divočina v srdci. Vzhledem k tomu, že tak krásný západ slunce s buvoly, bizony nebo co to tam je na obrázku nemám, nedělá to se mnou vůbec nic. Taky neustále všem známým i neznámým – jsem-li donucena větou, "no tak povídej přeci o té Africe, Lucy..." – musím neustále povídat veselé historky z natáčení a jsem tedy velmi otupělá po asi stopadesátém záchvatu smíchu na obzvláště inteligentní téma "Lucy a kluzká slupka od banánu v Marrakechi a Lucy a rychlý případ s tureckým zakončením..." O to víc mne překvapilo, že ještě něco dokáže vyvolat v mém stopadesátkrát vyhořelém srdci záchvěv pudových emocí...

Nejdříve bych asi měla vysvětlit, jak to vlastně s tou televizí je. Když jsem odjížděla do Afriky a zmínila, že v autobuse bude i reprodukovaná hudba a video, někteří z mého okolí měli vážný zájem o to, jestli vůbec takový kulturní šok snesu. Mysleli tím hlavně kulturní šok z přítomnosti videa a obrazovky.

No konečně se mi zdálo o Hanyskovi... Tak dlouho už s ním diskutuji na tomto blogu, že by to byla nespravedlnost, kdyby se mi zdálo jenom o Mirunovi, no ne?

Kdo jste dělal v červnu zkoušky z angliny pod Cambridge a máte mít dneska výsledky na http://www.cambridgeesol-results.org/ a taky Vám to hlásí, že stránku nelze zobrazit, klikněte si v anketě. Sice Vám to nepomůže, ale možná trochu uleví. V jednotě je síla...

Takže dny jsou pro mně jako noci a noci jako dny a potom se mi to smíchá, protože nenosím hodinky a výsledkem je totální zmatek.

Vždycky, když se cítím nesvá, chodím na své oblíbené blogy a pročítám mistrovská díla na nich umístěná. Nikoho tady asi nepřekvapí, že chodím na Aktovku X a Deník Blondýny. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem si k Mirunovi došla v noci ve snu!

Jeden z Vás, co jsem se mu soukromě vyplakala na rameno po mailu, mi napsal takovou pravdu, že jsem na něj se slzou v oku vzpomínala v okamžiku, kdy jsem se s tou pravdou na vlastní oči opětně setkala. Pravda o lidu výpočetním zní: "Oni všeobecně lidi od IT mají takovou zvláštní vlastnost, že neustále musí těm, kteří je o něco požádali dokazovat, jak jsou hrozně chytří a o kolik toho vědí víc, než uživatel. Nějak jim nedochází, že kdyby toho uživatel věděl stejně, nebude je žádat o pomoc, ale člověku s komplexem to nevysvětlíš :)"