Lucienne

A stačilo k tomu málo...

Když jsem byla mladší a také jasnovidně lepší (čím víc jsem stravována hmotou a materiálními věcmi, co musím řešit, tím víc se to podepisuje na mé esoterické stránce, i když trénuji), měla jsem jeden sen – být v součinnosti s policií při hledání pohřešovaných lidí, případně lidí zavražděných.

Několikrát jsem viděla v nějakém dokumentu, jak se to dělá, ale aktuálně nejsem tak dobrá, abych metr co metr řekla, co oběť dělala, jestli křičela, jestli se snažila nějak zachránit a kde to skončilo. Ten výkon té jasnovidky byl perfektní. Já bych ale potřebovala několik let a dostatečně tučný finanční fond, abych mohla jezdit po republice a hledat zahrabané mrtvolky.

Bez praxe by to ale nešlo.

Včera jsem se hýbala stěží jako robot postižený chronickou artrozou naprosto všeho, možná jako bojovník boxu po prohraném zápase, kdy nad ním počítají deset KO. Cítila jsem všechny svoje svaly jako vrzné tepny mého vysokoteplotového života a slovo život bylo synonymem pro slovo bolest, motání hlavy a pro větu: "je mi špatně".

Dnes se to změnilo. Tělo tíhou teplot zesláblo, nasbírané body po včerejším zápasu vložilo do svalů a úponů a tělo odevzdaně leželo. Teplé, těžké tělo, naprostá relaxace.

Jin a jang ve svých protikladech.

Pořád se pohybuji mezi 38° a 39°. Jsem z toho tak utahaná, že se ani nemůžu pořádně naštvat na celou tu situaci. Takový teploty vám ani nedovolí se pořádně vyspat. A tak tu od čtyř třinácti plantám po bytě, kde není nikdo k mazlení ani ke sprdnutí. Už abych tu měla nové zvířátko. Stále si myslím, že prostě tělo neodolalu náporu toho žalu a složilo se. Ale to je jenom moje teorie.

Domácího jsem zaúkolovala, aby mi dojel pro antibiotika, protože to bylo nejméně konfliktní řešení situace. Takže jsou i chvíle, který jsou dobrý. Jinak jsem se celou noc třepala zimomřivě a spala skoro celá oblečená pod dvěma peřinami a stejně mi byla zima.

Tak já si jdu pustit nějakej film. Tolik zpráva z fronty.

Tak pro mě v nemocnici nemají místo, budu to léčit doma. Kdyby prý se to zhoršilo, ať se stavím. Poslali mě sanitkou dom. NO aspoň, že jsem nemusela s takovejma horečkama lítat po MHD. Podle výsledků tam zánět je, ale nic hrozného. Tož tak. Uvidíme.

A pak mám sršet optimismem a má mi být hej. Nějak mně to sejmulo. To všecko. Cejtim se zase na 39, to už znám. Doufejme, že to do pátku přejde...

Tak podle paní z nemocnice, kde jsem ležela, si mám volat rychlou a ta rozhodne co se mno. Teplota pořád leze nahoru...

Kdo nikdy nepřišel o parťáka, nepochopí ten žal. Pročítám si staré články o Kulichovi a hlavně! mi tu schází ta demoliční četa. Můžu si dát cokoli kamkoli a tam to také najdu. Žádná sranda. A to jsem byla dneska de facto obviněna z kamenného srdce (prý jsem úmrtí oznámila chladně jako by mi odešla lednička) a proto se se mnou nebaví ani klika u dveří. Nebýt Modony můžu si to jít tak akorát hodit. Modono velký dík!

Ach ta díra v tom srdci. Nevím si s ní rady. A Kulich nikde...

Myslím, že nikdy v mé historii, jsem nebyla v lepším než třetím družstvu – v tom nejhorším. Dostala jsem se tam vlastní zásluhou. Tyčky u slalomu při rozřazování jsem pravidelně buď míjela nebo kácela a vůbec to celé byla show. Pak se mi rozjely lyže a končila jsem na zemi v lese, případně v síťovém oplocení.

A jak si na mě stěžovali až u domácího.

Pravidelně na autobusáku na Florenci zažívám boom všelijakých individuí, kteří se ze mně snaží vylákat peníze pod různými záminkami. Třeba, že je okradli.

I já jsem jednou byla v podobné situaci, ale v reálné. Ten hajzl mi totiž nenechal v peněžence ani korunu.

Jedu něco vyřizovat do Brna, jedu tramvají a pode mnou sedí strašně ošklivá ženská. Ale strašně ošklivá. Ta když se rozdávaly hezký úsměvy chyběla. Pořád si mě prohlížela, já se na ni snažila nedívat, ale po očku jsem sledovala, proč se na mě dívá. Ona rozevřela kabelku a vyndala pepřák. Začala si ho prohlížet a pořád na mě zírala.

Tak jsem radši vystoupila... Dneska si člověk není jist ani v tramvaji, že dojede v pořádku.

Bez toho fetu nevydržím. Píchám si dvakrát denně a ještě mi to pojišťovna platí. Tedy skoro celé. Už jsem se naučila (čti překonala odpor) píchat do břicha. V nemocnici si nepíchli do břicha ani jednou. Aspoň nad něčím mám kontrolu. Zatracená cukrovka. A to de facto nesladím. Už léta sladím sladítkama a poslední roky jsem většinou na salátech. Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím.

Poslední dva dny dělám vše pro to, abych nebyla doma. Kulich můj domov spoluvytvářel a teď tu není. Prázdný pelíšek, prázdná postel, prázdný byt. Prázdnota v duši.

Zítra brzo ráno zase vyrazím na pochůzky. Vrátím se bůh ví kdy.

Doma nikdo nečeká...

Byli jsme dneska s Kojotem na veterinární klinice vyzvednout si našeho mrtvého Kulíška. Posmrtně ztuhlý vypadal děsně, ale to každé zvířátko. Dostali jsme k němu fakturu. Když jsem prohlížela výkony, tak ty by vzbudily i mrtvého, pokud se opravdu neodhodlal odejít na onen svět. Kulich se patrně odhodlal. Udělali pro něj maximum, jako pro člověka.

Dnes jsme ho šli pohřbít. Už ke klinice jsme přišli s rýčem, trochu groteskní. Kojot pak nesl ztuhlého Kulicha ve smutné tašce z Ikey s růžovým froté prostěradlem, které má tolik dírek, kolikrát do něj Kulich zaťal tlapky.

A tak jsme šli a šli a šli... na náš hřbitůvek.

Tak tu poklízím věci po Kulichovi, myji je a odkládám do šatny. Už nejsem smutná, nejsem ani veselá, jsem taková introvertně vyrovnaná.

Dovršil se jeden osud. Tak to bylo předurčeno a tak je to správně.

Když jsem s ním žila, žádný den nebyl plonkový, vždy jsme si hráli a dělali pro sebe maximum. V tom nemám také žádnou pochybnost. Dala jsem mu ten nejlepší možný život, jaký mohl mít.

Příjemnou odezvou na rovině astrální je silná aktivní a radostná komunikace z jeho strany. To je každopádně super! Je vidět, že pouto mezi námi přetrvalo i po smrti. To je silné zjištění.

Děkuji touto cestou všem, kteří mně a Kojotovi kondolovali, velmi mi to pomohlo přenést se na druhou stranu smutku, alespoň pro teď.

Zítra bude pohřeb. Asi si ještě popláču, ale ten vnitřní pocit, to je dobrý pocit.