Lucienne

Byl jednou jeden tlustý muž. Ne že by mu to nějak vadilo. Měl děti a o ty se staral, jak uměl a žil si dobře a spokojeně. Jednou mu přišlo na mysl, že je příliš tlustý. I otevřelo se nebe a vyslalo mu spoustu myšlenek na to, jak by se měl chovat, aby zhubnul. Objednal si tedy náklaďák brambor a že bude jíst brambory se solí. Chleba pokladený okurkou. Brokolici. Jinou zeleninu jako přílohy. To všechno mu jako bubliny myšlenek šlo kolem hlavy.

Až jednou přišel na to, že nedaleko je jeden podnik, kde se zabývají jenom hubnutím a jsou tam samí šťastní krásní lidé.

Mám v hlavě úplně malýho ptáka, sotva se tam vejde. Sedí tam, občas roztáhne křídla na znamení, že může létat, a pak je zase poklidně skloní. Je to Fénix.

On ani nemusí létat, to ne, on rád hoří, a já mám pak v hlavě buď vzduchoprázdno nebo horko. Někdy, třeba když se mám s někým setkat, má líčka zaplanou, ale ten oheň v očích, to neukecám.

Nejradši bych měla hlavu v jednom ohni ale on ne. To on se chce rodit až za dlouho. Tak si ji aspoň obarvím na červeno. Občas vplétám do svých načechraných temných vlasů větvičky, to aby se on cítil jako doma. Ne nadarmo mi říkají, že jsem ta divná víla.

Stojím mezi houfy lidí někde v Praze. Vidím předpřipravené provazy na divadlo. Slyším, jak někdo začíná křičet: "Pražský hrad hoří! Hoří!" A všichni se otáčíme směrem ke katedrále sv. Víta, odkud jde vysoký kouř. Má sousedka v tom vidí souvislost s divadlem, které tu bude. Je tomu vskutku tak. Vidím, jak přijíždí houf statných koní s různými postavami v sedlech. První jedou čtyři králové, všichni mají korunu na hlavě. Potom jedou všelijak ozdobení lidé, od mnichů až po nějaké prince či knížata. Jsem plně zaujata projížďkou.

"A jak vlastně vznikla Praha?" Ptám se pro sebe.

"Ty nevíš?" Zní odněkud hlas.

"Nevím..." Odpovídám.

Včera jsem někde četla, že jsme jako národ nekulturní, protože kultura u nás zamrzla u Gotta, Vondráčkové a Kabátu.  Dotyčný nás hanobil, jako by ani nebyl náš a nevyrostl na padesát let starých pohádkách, které si s vášní pouštíme každoročně na Vánoce. Srovnával nás s Německem a tuším s Velkou Británií, kde už dávno nekralují zpěváci let šedesátých, ale zpěváci noví a neotřelí.

Nastoupila jsem jako pomocnice do jedné anglické rodiny s dětmi. Jednou večer se však madam rozhodla jet helikoptérou na ostrov. Předtím jsme si obě nalakovaly nehty takovým perleťovým lakem. Letíme v bouři, helikoptéra se s námi zmítá, skoro to neujedeme, ale nakonec šťastně přistaneme na ostrově. Pak letíme nazpátek.

Doma se rozhodne tak devítiletý syn jet také. On to neustojí a helikoptéra spadne do moře. O něm nejsou žádné zprávy. Vidím mořské dno a velrybu, jak se jí chlapec drží a ta ho vynáší nahoru. Připlouvá žralok a pak oba mizí v jednom okamžiku. Žije? Nežije? Nevím.

Stačí k tomu jediné – napadne trochu víc sněhu a spadne nějaký kabel. A je po internetu.

Kdo máte zbytečných 199 Euro a chcete mi udělat radost, kupte mi jméno bouře ;) A já budu foukat a bouřit, bude pršet až bude všude mokro a budou se tvořit primární savé víry a sekundární savé víry. Budou cely a supercely, mikrobursty a tornádečka. Budu hvízdat a šířit šepot. Stromy budou o sebe pleskat listy a budou se ohýbat jako třtiny až k zemi. A pak budou v novinách hlásit že ne Daisy, ale Lucienne byla ten tropitel a budu přes celou mapu jménem. Jo!

Jednou doma Čikita objevila kožešinu.

Jak jsem již psala, ráno na Štědrý den se nám narodila čtyři pískomilata. Jsou to dvě holky a dva kluci, černobílou holčičku si necháme a ostatní jsou volně k odběru našim čtenářům, zcela zdarma.

Jsem v Praze, na neznámém místě, avšak ve snu je to místo známé, už jsem tam někdy byla. Je to centrum. Shlížím na starou Prahu, vidím takové památky, jaké jsem nikdy neviděla. Je to hrozně zajímavé. Říkám si, že od té doby, co bydlím v Brně, musím takové procházky Prahou dělat častěji, protože ji uvidím v takovém pohledu, v jakém jsem ji nikdy neviděla. Vidím krásné staré stavby, památníky, velké železné sochy a až dojdu k nějakému geologickému či hydrometeorologickému ústavu, vidím nádherně tepanou, mocnou měděnou kašnu, spíš takovou listovou mříž. Kolem je tráva a celý plac před budovou je zalitý vodou. Vidím ty mříže s listy zalité vodou a lidé z této budovy stojí před budovou či k ní jdou a jdou přes tu vodu. V botech. Jdu nakonec i já. Přestanu se vody bát, přestanu se bát těch vyčnívajících stébel z vody a pohledu na zatopenou louku, u níž nevím, zda je bažinou. Jdu a nakonec louku přejdu, ještě s jedním pánem se pousmíváme své vodě v botách. 

Je nádherný úplněk a já jsem vzpomínala na den, kdy jsem jela dělat rituál na Býčí skálu a přivezla si Zinušku. To mě přivedlo k uvědomění si hlavní souvislosti mezi bohy a lidmi.

 

Bohové totiž vnáší k lidem klid.

 

Inspirací k tomuto příspěvku mi byl můj milovaný manžel Kojot. Kojot je racionalista, já nikoli. Preferuji iracionální prožívání života v jeho okamžité nekonečnosti a ponejvíce pracuji s inspirací jakousi formou sebeujasňující jasnovidnosti, tělovými a jinými pocity. Žiji vizemi, obrazy a příběhy. Dle dokumentace některých blízkých je docela fajn dovědět se ode mě něco navíc, protože pak jsou mnohem klidnější. Koneckonců, sama preferuji především klid, pak životní klid a také poklidné plutí v řece života.

A na mě tam koukala úžasná černobílá berkshirová potkanka. Vůbec se nebála. Ani osudu ani ničeho. Její sourozenci tam leželi na hromadě a pochrupovali. Očividně se jim vedlo dobře a byli šťastní a vyrovnaní, jak jenom potkaní miminka můžou být. Ukázala jsem ji Kojotovi. Kojot zvlčile prohlásil, že nejlepší jsou potkánci z chovatelské stanice.

Koukaly jsme s potkankou na sebe, měla úžasný bílý kříž v černých chloupkách na bříšku. To se toho nadělá s jedním teletem, tady ta potkanka, to je pane magická potkyška. Určitě.

 

 

"Nemůžeš zachránit všechny potkánky." Protestoval Kojot.

Přestala jsem namítat, že je krásná. Vzdala jsem to.